V tomto článku najdete pokračování našeho příběhu s názvem „Naše cesta s kašlem“. Tentokrát to bude sobecky hodně o mně, o mých pocitech…
Je to už pět let, kdy jsem se po dalším záchvatu Brácháčova kašle ze samého zoufalství zeptala na facebooku, jestli někdo z mých přátel nemá kontakt na nějakého dobrého pneumologa. Na nic jiného jsem se neptala. Jméno jsem se tehdy sice nedozvěděla žádné, ale jedna odpověď (ona nebyla jen jedna), bez ironie, dobře míněná, zněla asi takto: „Já bych teda ten kašel řešila jinak, ale na to ty se neptáš“… Přiznávám, že mě tehdy tahle věta a její mezi řádky skrytý význam zabolela. Vždy jsem se tak snažila a dala bych přeci cokoliv za to, aby už nekašlal… Těch pochybností o sobě samé, o tom, že asi teda fakt žijem ten náš život nějak blbě, i když to stejně líp ani neumíme, těch jsem se už nikdy nezbavila. My matky se totiž umíme v té honbě za dokonalostí v péči o děti sebetrýznit pochybnostmi na jedničku! Pokračování textu Na to se ty ale neptáš… →